reakční rutina

naučená kauzální odezva na akci, prováděná s minimem vědomého zásahu

Takový to, když mozek spustí autopilota

• naučenou posloupnost akcí v asociačně prediktivní části kognitivní spirály, jako reakci na nějaký spouštěč. Někdy o ní lidé mluví jako o reflexu, ale není to úplně to samé.

Pro zjednodušení si nechme

• reflex jako automatickou odpověď organismu na dráždění receptorů

a

• reakční rutinu jako naučenou "odpověď" na určitou situaci, která se nemusí spustit vždy, ale když už se spustí mývá takřka totožný průběh a vyznačuje se tím, že člověk nad ní skoro vůbec nepřemýšlí.

Reakční rutina v životě

Zvlášť dospělý člověk, by měl v každé chvíli vědět co a proč dělá. Nicméně ve světě, kde je stále ještě obrovské množství lidí, kteří se řídí zvykem či vírou místo nadhledem a důvěrou, je to úkol pro každého, udělat si jednou za čas takové autorecenze vlastního chování. Zvlášť jestli člověk cílí na dlouhodobý úspěch a pohodu, je hospodaření s vlastním životem to nejdůležitější.

Ve většině případů si může člověk pomocí vlastního Lifecraftu a kritických kompetencí zanalyzovat a případně evolvovat svoje volby z reakční rutiny na cílevědomá rozhodnutí. Otevře si tím zcela nové možnosti vlastní svobody a autenticity.

To "může" je tady trošku nadneseně, protože lidé by měli své reakční rutiny pravidelně kontrolovat, jestli se nevrací ke starým, nebo jestli je "nechytli" konformitou od ostatních či si sami nevytvořili nové. Něco jako taková preventivní lékařská prohlídka na kterou doufám všichni lidé chodí 😉

Je důležité si však uvědomit, že i když existují některé obecně funkční principy a hodnoty, tak cíle a možnosti, tím pádem i cesty a prostředky, jednotlivých lidí bývají kvůli tomu značně individuální. Proto je důležité tvořit si vlastní Lifecraft a nespoléhat se na obecná moudra, nebo stoprocentní kopírování Lifecraftů jiných lidí, protože ty byly nejspíš vytvořeny s jinými úmysly a jinými vstupy a možnostmi.

Jako jo, ne každý ten skill má, stejně jako ne každý má "cit" pro jazyky, nebo "buňky" na matiku. Nicméně v dnešní době internetu, už není tak náročné najít kompetentního lektora, který s tím člověku může asistovat aniž by byl v místě jeho bydliště. Nemusí to být jako od Palackého, důležité je, aby to bylo pro tvůrce funkční a přehledné.

Komplikace reakční rutiny

Asi ta největší komplikace reakční rutiny je v tom, že často si člověk ani nemusí všimnout, že on, nebo někdo jiný v takové rutině je. Tím, že jsou ty rutiny často velmi individuální a také se mohou často opakovat v podobných situacích, může to vypadat, jako že člověk, který zrovna reakční rutinu prožívá, nebo ji vidí u druhého, si jí splete s vědomým a tím pádem vážně míněným chováním.

Tohohle "autopilota" reakční rutiny může spustit například:

• partner, dítě, kolega v práci ...
• počasí, zvířata ...
• hudba, obraz, umění ...
• hlad, hormonální změna, únava ...

V tom lepším případě si to člověk uvědomí, v tom horším se pak jen diví proč jsem se tak cítil, nebo choval a ozve se mu třeba svědomí. Což teda ještě neznamená, že má vyhráno, protože někteří mají i reakční rutinu, kterou spouští právě pocit, že je hryže svědomí a v rámci ní provedou například:

• sebemrskačství
• popření
• gashlighting
• manipulaci sdílené zodpovědnosti (můžou za to obě strany)
• odmítnutí či přehození zodpovědnosti na jiné
• whataboutismus
• ...

Příklad reakční rutiny a jak s ní pracovat

Jeden příklad za všechny pro ilustraci, jak třeba někteří lidé mohou reagovat na poděkování, které jim jako odměnu za od nich získanou hodnotu dal ten, pro koho něco udělali a nejspíš to nemysleli tak, jak to v realitě řekli a ještě dost možná si v jejich skutečnosti mysleli, že říkají něco pěkného.

Představte si situaci, že jste po někom něco chtěli. Poprosíte ho o to. On to udělá. Vy mu za to poděkujete a on reaguje pomocí naučené reakční rutiny například takto :

To jsou jen některé naučené reakční rutiny a to jen co se týče tak základních, důležitých a denně používaných sociálních interakcí jako je prosím a děkuji, jako reakce na získanou hodnotu.

I když to člověk slyší od jinak celkem rozumných lidí, kteří chápou významy jednotlivých slov, tak protože je to nejspíš jejich rodiče takhle konformně naučili, (zvlášť to prosím jako odpověď na děkuji je libový 🤦) tak si nejspíš oni sami jako ti co ta slova říkají, nikdy nedali tu "práci" s kontrolou a analýzou téhle své konkrétní reakční rutiny.

Jak evolvovat reakční rutinu?

Kompetentní člověk to má v podstatě jednoduché. Napíše si poznámku respektive štítek kam si rozepíše konkrétní kazuistiku. Zjednodušeněji v tomto případě "rozhovor", kde Akci střídá jeho naučená Reakce či situace jako ve scénáři pro film.

A: .......

R: ................

A: ............

R: ........................

...

Pak se "přesune" do nadhledové stopy kognitivní spirály, uvědomí si jakou aktérskou roli má případně jakou chce zastávat a použije verivis pro kontrolu a úpravu, svých reakcí na objektivní popis reality.

Evolvované reakce na poděkování můžou vypadat třeba takhle:

• Rád. (Rád jsem to pro tebe udělal.)
• S potěšením. (Těší mně tahle činnost, tenhle obor je moje záliba užívám si každou chvíli, kdy mám možnost to použít pro dobrou věc i pro ostatní.)
• Je mi ctí. (Díky za důvěru a možnost realizovat své ctnosti.)
• ...

Když lidé používají verivis, z nadhledu a v rámci své aktérské role, má to pro člověka, se kterým interagují velkou informační hodnotu a pro ně reflexní kontrolu.

Když se totiž člověk přistihne, že mu například to rád, nejde "přes pusu", třeba protože by to byla cesta fallavis (ne protože to pro zjednodušení píšu v rodě slova člověk 😉), může si uvědomit, že je něco špatně a místo toho použít přesnější verivis například:

• Bylo to naposledy, není to moje zodpovědnost ani kompetence.
• Přidělalo mi to tolik práce, že teď nestihnu ... (takže to, co jsem teď měl pro tebe udělat buď nebude, nebo si musíš říct někomu jinému)
• ...

Díky takovému přístupu člověk může, využít asociační vazbu slov ze své individuální evoluce informace. Tedy například rád si spojí s ostatními věcmi co má rád a může ho jeho fallavis trknout dřív, než by se případně ozvalo jeho svědomí. Navíc díky tomu, že to je "osobní" a někdy i intimní je pravděpodobnost spuštění signálu, že něco neladí větší, než u takového disociovaného "Rádo se stalo."